2013
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
23. 1. 2013 Mnoho Božího požehnání a štěstí v tomto roce přeji všem. Čas se nedá zastavit a málokdo si uvědomí, kolik toho za jeden rok prožil. Ale je mnohem lepší to opravdu prožít, než trávit čas popisováním. Přece jen se chci podělit o pár myšlenek, které mne v nedávnu zaujaly. Nejsou sice z mé hlavy, ale jako by mi mluvily z duše.
"Člověk, který neumí pozorovat, je povrchní a málo lidský. Může sloužit jako úložiště informací, ale nikdy ho nenapadnou velké myšlenky."
"Umění pozorovat dokážete pěstovat teprve poté, co si osvojíte nejsložitější dovednost lidského intelektu. Umění zklidnit mysl."
"Internet, videohry, počítače, to všechno je velmi užitečné, ale současně zkázonosné pro jednu nedotknutelnou hodnotu: dětství. Kde zůstalo potěšení z ticha? Kde umění pozorovat? Kam se poděla nevinnost? Trápí mne, že náš systém produkuje nespokojené a neklidné děti. Žhavé kandidáty psychiatrických léčeben místo šťastných a svobodných lidských bytostí."
"Co to provádíte se svými dětmi? Vezměte je do lesa! Zujte jim boty a nechejte je běhat bosé! Dovolte jim šplhat po stromech, pobízejte je, aby si samy vymýšlely hry. Člověk se uzavřel v umělé skořápce sobectví a konzumu. Dovolte jim, ať komunikují s jinými druhy, ať poznají jiný život. Nejen nakupováním živy jsou děti, ale veškerým dobrodružstvím, jež přináší dětství."
Příroda je důležitá nejen pro fyzické přežití lidského druhu, ale zejména pro jeho emocionální zdraví. Podněty, jež nabízí příroda, mají nezastupitelný výchovný vliv na rozšiřování obzorů lidské duše, který převyšuje vliv jakékoliv jiné výchovné teorie.
•••
Budova sloužila jako domov důchodců, ale určitě neposkytovala příjemné prostřední pro poslední roky života. Mnozí staří lidé sem neodcházeli proto, že by je opustili příbuzní, ale prostě proto, že nikoho blízkého neměli. Většina rodin měla jedno, maximálně dvě děti. Když takový jedináček zemřel nebo se odstěhoval do vzdálenějšího města, nebo když z finančních či zdravotních důvodů nebyl schopen postarat se o staré rodiče, stěhovali se do podobných zařízení, která jim nabízela minimální zdravotní péči, obsluhu a hygienické podmínky. Prchali před tíživou silou samoty. "Pohleďte, jak nádherné prostředí pro sny. Běžte tam a obveselte zdejší obyvatele."
Kvůli svým "svatým" předsudkům jsme si mysleli: Sny? V domově důchodců? Tam přece žijí lidé bez zájmu, v depresi. Čím takové osoby povzbudíme? Před chvílí jsme byli ve světě dětí a teď zase ve světě penzistů. Dva tak vzdálené a přece tolik podobné světy!
"Rozveselit dědoušky a babky? Ale jak, mistře? Tahle parta je už jednou nohou v hrobě."
"Předsudky člověk zestárne víc než věkem."
Byli jsme v koncích.
Dali jsme hlavy dohromady, každý přišel s nějakým nápadem, probírali jsme strategie a pak se vydali pro pomůcky. Sešli jsme se znovu po dvou hodinách.
"Budeme předstírat, že jsme normální." Pobavilo nás to.
Vyhledali jsme kancelář ředitele domova. "Poslouchejte, vážení. Jsme hudební skupina a hodláme sehrát představení pro místní. Zadarmo. Zaměstnance vylekal náš vzhled, ale mladí lidé, kteří chtěli něco udělat pro staré byli natolik vzácní, že správce projevil o náš pořad zájem. Naši partu šílenců si nakonec přišla poslechnout víc než stovka babiček a dědečků.
První píseň, kterou jsme hráli, byl romantický rock. Jenže jsme byli ztuhlí a zaražení. Důchodci nijak nereagovali. Domnívali jsme se, že musíme zahrát něco veselejšího. To byly zvuky! Rozjeli jsme se, rozhoupali pódium, poskakovali jsme, ale důchodci pořád nic.
Uvědomil jsem si, že jsme prohráli. Místo abychom těm starým lidem ulevili v depresích, ještě jsme jim přitížili. Nikde žádný úsměv. Nikdo se ani nepohnul. Netleskal. Nezpíval. Dívali jsme se, co na to ošetřovatelky a personál domova, ale těm to asi bylo jedno. Stejně jako my si mysleli, že ti staří lidé jsou už jednou nohou v hrobě, že tu jen čekají na smrt. Když už se zdálo, že prožijeme jedno z nejhorších odpolední od chvíle, kdy jsme se rozhodli následovat mistra, vešel do sálu.
Naprosto nečekaně nám vzal nástroje a rozdal je mezi ty staré lidi. Stěží nástroje udrželi. Měli jsme dojem, že kytaru, saxofon či kontrabas mají poprvé v ruce. O to víc nás překvapilo, když začali ladit struny. Pak zahráli tak krásně, až z toho mrazilo. Nevěřili jsme vlastním uším. Nato si jedna stará dáma vzala saxofon a vystřihla parádní sólo. Zůstal jsem jako omráčený. Copak se do domovů neodkládají jenom neužiteční přestárlí lidé? Stejně jako mí přátelé a zaměstnanci domova jsem právě zjistil, že jsem se mýlil. V domově důchodců žili lidé s bohatými zkušenostmi, a my je nedokázali využít.
Mistr vzal mikrofon, došel k jakémusi velmi starému muži, který už téměř nemohl chodit, a podal mu ho. Ohromil nás mimořádný hlas. Jako by ten zvučný hlas patřil Franku Sinatrovi. Po pár minutách pozval mistr muže a ženy, kteří mohli chodit, na parket, a společně se dali do tance. Pak jsem v krátkém čase už podruhé tančil i já. Všechno bylo vzhůru nohama. A jen díky těmhle stařečkům a stařenkám. Zpočátku se nebavili, neboť viděli, že k nim nemáme úctu. Nabídli jsme jim tu nejhorší šmíru, protože jsme si mysleli, že uši a city lidí v pokročilém věku, s nespolehlivou pamětí a ochablým svalstvem, snesou cokoliv.
Mnozí z nich prožili krásné dětství, mnohem lepší, než bylo to moje. Dítě, které v sobě měli, se probudilo. Později nám mistr prozradil, že nás za starými lidmi neposlal proto, abychom jim prodávali sny, ale chtěl, abychom si je koupili od nich. Ukázal nám, že neexistují neužiteční lidé; jsou jen ti, kteří nebyli doceněni, správně a plně využiti.
"Doba dělící dětství od stáří je kratší, než se zdá. Ten, koho netěší poznávat svět starých lidí, si nezaslouží vlastní dětství. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že člověk umírá v okamžiku, kdy mu přestane bít srdce. Ve skutečnosti umírá, když se přestane cítit užitečný."
Je to příběh na zamyšlení. A možná nejen to. Možná sami můžeme pro někoho v našem blízkém okolí něco udělat jen tím, že se o něj budeme zajímat. Vypsala jsem tady jen pár myšlenek jako zkrácený příběh z jedné knížky, kterou teď čtu. Budete-li mít zájem o její titul, napište mi e-mail. Hezký den Vám všem.
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
20. 3. 2013 Dnes začíná jaro a venku to také tak vypadá. Slunce vybízí k procházce přírodou. Schválně, kolik najdete už kvetoucích rostlinek. My už jsme nějaké viděli. A vykouzlit na tváři úsměv teď nedá vůbec žádnou práci. Na krátké kalhoty a sukně to sice ještě není, ale den je hned veselejší a všechno jde pěkně od ruky. Tak se do něčeho pusťte, budete mít určitě úspěch. My jdeme ven. 
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
16. 9. 2013 Je to skoro půl roku, co jsem neměla čas na psaní. A i teď mám jen chvilku, než se dcerka probudí. Ale věřím, že jsem ten čas nepromarnila. Pokud jste si všimli v aktualitách, připravujeme projekt FAJNE DARKY. Název projektu vznikl v dobré náladě, a proto má punc ostravského přízvuku. Mám v sobě spoustu inspirace a potřebuji ji nějak realizovat. Mám pocit, že by byla škoda, se o ni s vámi nepodělit. Takže vyčkejte a těšte se. I já se už těším.
Také se podívejte do sekce Zajímavosti. Najdete tam zajímavý příspěvek o "vegetariánství". Započatá sekce Blešák bude zprovozňována na základě aktuální situace. Takže se tam občas mrkněte. Hezké září a začátek školního roku.
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦