2014
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
15. 1. 2014 Mnoho štěstí a Božího požehnání do tohoto roku přeji všem. V jedné knížce mne oslovila hned první věta úvodu: "Smyslem lidského života není rozmarně a bezmyšlenkovitě přežívat, ale porozumět Bohu." Zkusme se nad tím chvíli zamyslet. Když je nám ouvej, obracíme se na Boha nejprve s výčitkami, jak nám to či ono mohl udělat nebo jak mohl to či ono dopustit. Později se na něj obracíme s prosbami o pomoc. Všichni to tak máme. I ti, kteří říkají, že v Boha nevěří, stejně používají slovní spojení "PaneBože, proč ..." a nebo "JežíšMaria ...", "JežíšiKriste".
Je to v nás tak hluboko, že si nemůžeme pomoci takto nereagovat. Každý člověk žije ve vztahu s dalšími lidmi, s matkou, s otcem, se sourozenci, s příbuznými, s přáteli, kamarády a známými, a také se všemi ostatními lidmi. A každý vztah jsou vždy dva. Pokud chci s někým dobře vycházet, musím se podle toho také přiměřeně chovat. Měla bych se snažit být k ostatním aspoň taková, jak bych si přála, aby se oni chovali ke mně. Jistě, že to tak úplně a doslova nemůže fungovat. Jsme každý jiný a často "soudíme" ostatní podle sebe nebo si děláme představy o tom, jak by se ostatní měli chovat k nám. Stále ale platí, že vztah jsou dva a není akce bez reakce. Takže, co do vztahu vkládám, vrací se mi zpět. Když se snažím pro druhého vytvářet příjemnou atmosféru, aby se v mé společnosti cítil vítán a dobře, motivuje to druhého, aby se tak choval i on ke mně. Tomu asi rozumí každý člověk. Co zaseju, to sklidím.
Co nás tedy opravňuje k tomu, zlobit se na Boha nebo žádat od něj pomoc, když jsme pro něj my sami nic neudělali? Je to stejný vztah jako každý jiný, tak proč by měl mít jiná pravidla? Proč jej obviňujeme z něčeho, čeho jsme sami příčinou? Měli bychom se zamyslet nejprve sami nad svým jednáním. Většinou jsme totiž sami onou příčinou a tedy i my sami musíme najít řešení. A můžeme pak Bohu jen poděkovat, že nám dal příležitost si toto uvědomit.
V této úvaze by se dalo pokračovat ještě dlouho. Zkuste to třeba sami, až budete mít chvilku. Třeba teď hned. Věřím, že si při tom odpočinete a třeba i na něco důležitého přijdete.
Přej a bude Ti přáno. Dej a bude Ti dáno.
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦